Dr. Oskar Gutwinski - Der Alte vom Berge - Starý brach z hory

Narodil se 16. června 1873 v Hotzenplotz, dnešní Osoblaze. Byl nejstarší syn tamního lékárníka. Mládí strávil v Bierlitz, kde jeho otec vedl lékárnu. Ve Vídni vystudoval medicinu a byl promován na lékaře, poté v Berlíně získal diplom praktického zubního lékaře. Roku 1901 se oženil a usadil se v Šumperku na severní Moravě, kde provozoval zubní praxi. Zapojil se aktivně do veřejného života - stal se uznávaným členem zastupitelstva a v letech 1909-12 byl i členem městské rady.

Okolní hory mu učarovaly, a tak se stal nadšeným propagátorem turistického ruchu a pionýrem lyžování v severomoravských horách. Patřil k vyznavačům tzv. lilienfeldské lyžařské školy, kterou v Rakousku propagoval jeho přítel Mathias Zdarski. Na rozdíl od tzv. švédské školy se dvěma holemi a klasickými oblouky telemarku, lilienfeldští lyžaři používali kratší lyže s řemenovým nebo rákosovým vázáním a jednu hůl, která sloužila k odrážení i k udržování rovnováhy. Tuto techniku lyžování učil Gutwinski zájemce o lyžování na kurzech pořádaných ve Starém Městě a Červenohorském sedle. Při těchto kurzech neskrblil svým drsným humorem. Mezi zimními sportovci byl znám pod přezdívkou "Rychlý Oskar", neboť často sjížděl svahy, kde si jiní netroufli. Často ovšem takový sjezd končil velkým sněhovým oblakem.

Jeho přičiněním bylo už v letech 1908 a 1909 vybudováno zřejmě první tyčové zimní značení tří tras, a to z Ramzové přes Červenohorské sedlo na Praděd, dále přes Ovčárnu a Vysokou holi ke Skřítku, a ze Starého Města na Králický Sněžník. Významně se podílel na založení Severomoravského lyžařského klubu - 25. září 1913 a byl čestným členem lyžařského klubu v Landecku, dnešním Ladku-Zdroji v Polsku.
Po zubní praxi v losinském zámku neváhal vyměnit nabízený titul dvorního zubního lékaře jeho výsosti prince Lichtenštejna za povolení ke vstupu do lesních revírů jeho panství. Prošel tak mnoha zapomenutými zákoutími hor a mohl mnohé ukázat jak rodině, tak i přátelům.

První světové války se zúčastnil od začátku až do konce. Přihlásil se dobrovolně v roce 1914 jako lékař k vojenské službě, ačkoliv měl tehdy již 40 let. Přišel k lyžařskému batalionu ve Starém Městě pod Sněžníkem jako lékař. Zúčastnil se pak úplně prvních bojů, které byly na lyžích v zimě 1915 v Karpatech a nakonec byl v Tyrolsku vOrtler a Marmolata-Massiv u proslulé roty Molterer, s níž strávil celý rok v ledové jeskyni. Nechal si ušít velmi praktickou ale nepředpisovou uniformu - zdarského oblek v barvě uniformy, který dlouho běžně používal. Díky němu a dlouhému, již prošedivělému plnovousu byl v armádě znám jako "otec Jahn". Byl mnohokrát vyznamenán, z toho dvakrát zlatým záslužným křížem s korunou, přesto, že ani vůči nejvyšším představeným si nebral žádné servítky a tvrdě kritizoval nešvary, které mělo velení na svědomí. Nerozpakoval se zastávat prostých vojáků. Nakonec upadl do italského zajetí, z kterého se vrátil s transportem raněných až na vánoce roku 1918.

Podlomené zdraví, které mu nedovolovalo dále vykonávat zubní praxi, rady lékařů a také jeho láska k horám, inspirovaly jeho ženu Adélu k pronájmu Lichtenštejnovy chaty na Kralickém Sněžníku. Měla zde v úmyslu strávit klidný podzim života v kruhu své rodiny. Vše se ale obrátilo, díky Oskarovi, zcela jiným směrem. Chata byla nejprve důkladně opravena a rekonstruována. Gutwinští dokázali zvýšit úroveň pohostinství tak, že se z chaty stal prvotřídní horský hotel. Velice rychle se vytvořil okruh stálých hostů z uměleckých kruhů, kteří oceňovali příjemnou domácí atmosféru, která zde vládla. Adéla dokázala řídit chod hotelu a celého hospodářství, Oskar zajížděl do větších měst, kde pořádal přednášky a promítal snímky propagující pobyt v zdejších horách, zejména na Sněžníku. Rovněž publikoval v novinách a časopisech. Články podepisoval pseudonymy Der Alte (Starý brach), Der Alte vom Berge (Starý brach z hory), nebo Der Alte von Schneeberg (Starý brach ze Sněžníku).

Byl to on, kdo se zasloužil, aby chata na Sněžníku byla vybavena nejmodernějším zařízením, takže byla považována za nejlepší a nejmodernější horskou chatu nejen v oblasti Králického Sněžníku, ale v celých Jeseníkách. Hlavně jeho zásluhou měla chata jako první ve zdejších horách elektrické osvětlení a následně i telefonické spojení. Svou příkladnou správou domu, moderním zařízením a vybaveností zpřístupnil tuto lokalitu zimním sportům. Následnou propagací se postaral o bohatou návštěvnost chaty turisty z Čech Moravy i sousedního Německa.

Vedle Lichtenštejnovy chaty, na rozsoše ke Starému Městu, byl z jeho popudu vybudován obytný dům se stájemi, kde byl chován ten nejlepší dobytek a kde byl také zřízen chov pravých bernardýnů. Přičinil se o to, aby přímo na chatě byla zřízena meteorologická stanice, kterou sám obsluhoval. Dovoz veškerých zásob obstarávalo denně mulí spřežení.

Coby vášnivý lyžař se postaral o to, že se z Lichtenštejnovy chaty stalo jedno z nejvýznamnějších lyžařských středisek v celých Jeseníkách. Pravidelné lyžařské kurzy zde byly provozovány dříve, než je vedení Moravsko-slezkého sudetského horského spolku začalo podle kralického vzoru uskutečňovat také na Červenohorském sedle. Gutwinsky využil svých rozsáhlých styků, které získal při návštěvách Alp a přivedl na Králický Sněžník celou řadu významných lyžařů, kteří zde propagovali nový sport a předávali své zkušenosti dalším lyžařům. V roce 1925 sem z Kitzbühlu pozval tehdejšího tyrolského lyžařského mistra J. Lacknera, který vedl od ledna do konce března pravidelné lyžařské kurzy pro začátečníky i pokročilé. To už ovšem i zde převládal severský způsob lyžování.

V této době bylo na Sněžníku zaměstnáno, nepočítáme-li manžele Gutwinské a jejich tři syny, jedenáct osob. Kuchař, kočí, servírky, úklidový personál a účetní.

Z různých pramenů lze doložit, že Gutwinski používal v této době ve styku s českými turisty češtinu. Někteří Češi popisovali malého zavalitého Oskara s mohutnou šedivou bradou jako neotesaného grobiána, který má přinejmenším svérázný postoj k hostům, němečtí návštěvníci na něj pohlíželi mnohem shovívavěji. Jeho chování k hostům popisovali spíše takto: "Dokázal si svou poněkud svéráznou, jakoby nevlídnou, nicméně upřímnou povahou získat srdce všech, kteří se na chatě zastavili." Další jej popisovali jako člověka se zlatým srdcem, který dokonce dokázal rozdat dětem veškerá lízátka z obslužného pultu, který chvíli hlídal. Velkou část příznivců si získal i mezi českými lyžaři, kteří neopomněli ve svém nekrologu připomenout jeho zásluhy i kladný vztah k českým návštěvníkům. V časopise Zimní sport doslova uvedli: "Smýšlením Němec, byl přirozeně jako inteligent povznesen nad sprosté nacionální spory a tak jsme i my, čeští lyžaři, k němu rádi zavítali….. Nebyl zatrpklý, přesto, že celá jeho rodina byla až do 2. světové války bez státní příslušnosti, protože československé úřady mu nedůvěřovaly. Nevěřily, že opuštění jeho zavedené zubní praxe a skromný život v horách, měl toliko zdravotní lidský důvod. Byly spíše názoru, že přišel na Sněžník s úmyslem věnovat se špionáži a zamítli mu proto udělit československé státní občanství.

I když si Oskar nebral nikdy servítky a dokázal být nevybíravý až obhroublý, byl dobrý člověk, nezištný přítel a příznivec mládeže. Podporoval především mladé umělce z okruhu malířů, spisovatelů a básníků, seskupené do uměleckého spolku "Jesch", pro které vytvořil na Lichtenštejnské chatě skutečný domov, místo kde se setkávali a kam se všichni rádi vraceli. Jako král Artuš u kulatého stolu panoval "Starý z hory" a kořenil jídlo a pití jadrným humorem, vtipnými poznámkami a průpovídkami. Například ty, co nosili pyžama, která se právě tehdy začínala prosazovat, nazýval "nočními husary", sám se pak označoval za "reakcionáře", neboť zůstával věrný noční košili.

Pro svou osobitost byl populární postavou v celém kraji. Z celého srdce miloval Sněžník, který nazýval jednoduše "Horou". Byl znám rovněž jako znalec místní flóry. Sbíral květiny, pořizoval z nich herbáře a byl první, kdo tuto horskou oblast botanicky popsal. Pro vědecký svět vlastně objevil zdejší vzácné rostliny - připomeňme z nich např. Zvonek vousatý, Oměj šalamounek či masožravou Rosnatku okrouhlolistou.

Když 13. srpna 1932 Oskar Gutwinski na Sněžníku skonal na infarkt, dostavili se ještě týž den jeho nejbližší přátelé a drželi u zemřelého spolu s jeho třemi syny noční stráž. Příští večer jej na ramenou za svitu pochodní snesli do údolí, kde se shromáždili další přátelé a známí k smutečnímu rozloučení. Dle jeho přání byl zpopelněn a jeho popel ve vší tichosti uložen na jeho Hoře.

Adéla Gutwinská, věrna závěti svého muže vytrvala statečně navzdory všem potížím, pouze s podporou svých studujících synů v hospodaření na Králickém Sněžníku až do podzimu 1936. Toho roku jí za podivných a zatím nevysvětlených okolností staroměstská sekce Moravsko-slezského sudetského horského spolku zrušila nájemní smlouvu a na chatu přijala nového nájemce. Matka z Hory, jak ji její přátelé nazývali, strávila podzim svého života u svých synů v tehdejším západním Německu. Ti pohlíželi na její celoživotní práci s obdivem a uznáním.

V roce 1933, rok po smrti Oskara Gutwinského, byl na jeho památku pojmenován pramen vyvěrající nedaleko státní hranice a cesty do Kladského sedla. Byla zde umístěna mramorová deska s nápisem "In memoriam Dr. Gutwinski". Tato deska vzala za své v padesátých letech, když byla v těchto místech prováděna těžba dřeva. V říjnu 2001 byl pramen místními příznivci opět upraven a byla u něho na dřevěném samorostu umístěna deska s životními daty a základními údaji o jeho osobě.

 

 

 

 

Prameny:

- Buhl G. časopis Mein Heimatsbote únor 1954, "Dr. Oskar Gutwinski - Der Alte vom Berge"
        - Koranda V. Dějiny turistiky na Staroměstsku

 


Mantis-a templates, visit Netmeter