Erwinovy vzpomínky

 


Vzpomínky
na mého otce

Dr. Oskara Gutwinského

 

 

 

 


Na popud bratra Erharda
napsal v říjnu 1980
Erwin Gutwinski
přeložil Jiří Veber ml.

 

 

 

Náš otec Dr. Oskar Alexander Gutwinski se narodil 16. června 1873 v Osoblaze (Hotzenplotz), moravské části Slezska, v domě č. 93 jako první dítě lékárníka Stanislause Marianuse Gutwinského a jeho ženy Kamilly, rozené Stanko. Pokřtěn byl (řím. kat.) 26. června téhož roku. Kmotry byli rodiče matky Alexander a Adelheit Stanko. Alexander Stanko byl také lékárník a vlastnil v Bílsku (Bielitz, v rakouském Slezsku, dnešní Bialsko v  Polsku), lékárnu „U Jelenů“, kterou jeho zeť Stanislaus Gutwinski převzal. Mohlo to být nejpozději roku 1886, kdy Alexander Stanko zemřel a náš děda Gutwinski, jehož rodina se mezitím rozrostla o tři syny, přesídlil do Bílska. Oba bratři našeho otce se narodili ještě v Osoblaze. Viktor 21.10.1874 a Arthur 31.8.1880. Tehdy se v Osoblaze i v Bílsku, tak jako v celém rakouském Slezsku, mluvilo jen německy. Rodina se nastěhovala do rohového domu na náměstí v Bílsku, v jehož suterénu se nacházela lékárna, včetně vedlejších prostorů. Děda Stanislaus Gutwinski, vlídný a pilný člověk, se brzy prosadil a byl dlouhá léta v Bílsku starostou. Se svou ženou Kamillou se věnoval charitativní činnosti, zvláště pak sirotčinci. Pravděpodobně proto, že sám děda vyrůstal jako sirotek, ve třech letech mu zemřeli postupně oba rodiče a jenom díky pečlivým pěstounům dostal dobré vychování. Zásluhy našeho dědy uznal a ocenil papež, který ho jmenoval rytířem řádu svatého Jiří. Při této příležitosti mu udělil papežské požehnání až do třetího kolena. Císařem Franzem Josefem I. mu byl udělen řád Franze Josefa. Prarodiče Gutwinští poskytli svým třem synům velmi dobrou výchovu, vyrůstali v přísné katolické rodině. Náš otec musel prožít pěkné mládí, navštěvoval humanitní gymnázium v Bílsku, kde také maturoval. Obklopoval se veselým kruhem přátel. S nimi podnikal výlety do okolí Bílska a blízkých Beskyd. Měl rád přírodu a určitě byl často iniciátorem těchto výletů. Na starých fotografiích je patrné, že v těchto výletech pokračoval i o prázdninách v době jeho studia ve Vídni. Přátelé ho nazývali „Los“, pravděpodobně pro povzbuzující volání „los, los“, které již tehdy používal. Našel jsem jemu adresované dopisy, které začínají oslovením „Milý Los“.
    V tanečních se seznámil se slečnou Adelou Suchou, dcerou uměleckého zámečníka Roberta Suchého. Z otcovy lásky v tanečních se stala později jeho žena, naše matka. Po své matce Marii, rozené Johne, byla evangelička. Její otec, děda Suchy, byl katolík. Díky babičce Suché patřila naše matka k velkému evangelickému sboru v Bílsku. Praděda Johann Traugott Suchy zanechal po sobě životopis, jehož opis vlastním. Jeho otec, soukenický tovaryš, přišel na vandru z Züllichau ve východním Prusku do Bílska, přiženil se do jedné soukenické rodiny a zůstal v Bílsku. Jeho syn, právě onen Traugott Johne, se oženil do početné rodiny Bartelmuβ. Z toho důvodu jsme byli spřízněni skoro se všemi váženými Bílskými rodinami. Při návštěvách Bílska jsem musel s mou matkou navštívit téměř všechny domy na náměstí. Skoro v každém domě bydleli příbuzní, k mému zármutku jenom v proslulé cukrárně Casti, ne. Mezi širší příbuzenstvo patřila také farářská rodina Pustowských, z které pocházel Otto Pustowka, jenž odešel do Šumperka. Z farářské rodiny Johnových pocházel farář Johne Senior z Korutan.
    O otci našeho dědy Sucheho jsme toho mnoho nevěděli. Byl to soukeník, a jak mi někdo vyprávěl, jel údajně roku 1848 dráhou s povstalci do Vídně. V Přerově se dověděli o potlačení povstání a on prý přímo odtud utekl do Ameriky a již o něm nikdo nikdy neslyšel. Toto vyprávění mi ale rovněž nikdo nepotvrdil.
    Náš otec odešel po maturitě studovat medicínu na univerzitu do Vídně. Po studiu se chtěl usadit na venkově v krásné krajině a být praktickým lékařem. Jeho bratr Viktor studoval práva a lékárnu přenechali nejmladšímu bratru Arthurovi. Otec se strýcem Viktorem bydleli ve Vídni dlouhou dobu společně. Jak otec vyprávěl, vedl ve Vídni bezstarostný studentský život, ale studium nezanedbával. Vstoupil do vídeňského německého studentského nacionalistického spolku Markomannia, což u syna z přísně katolické rodiny byl neobvyklý krok. Musí se ale přihlédnout k tehdejším všeobecným poměrům, zvlášť v pohraničních městech. Duch tohoto spolku odpovídal osobnosti našeho otce, který byl otevřený, hovorný a žádný tichošlápek. Rudolf a Theodor Heydovi, tehdejší otcovi společníci, zůstali jeho přáteli po celý život. Pravděpodobně oni poradili otci, aby se usadil v Šumperku na severní Moravě. Rudolf Heyd (Theki) se stal lékárníkem ve Starém Městě, jeho mladší bratr Theodor (Dory) byl lékařem v Hanušovicích až po 28 semestrech studia. Otec ale absolvoval studium v řádném termínu, navzdory mnoha studentským šprýmům, o kterých rád vyprávěl. Třeba jak valili v noci prázdný sud od vína po ulici do města. Když je zastavila policie, licoměrně vysvětlovali, že by oni, chudí studenti botaniky, mohli takto získat vhodný květináč pro palmu, kterou pěstují.
    Přátelství ze spolku Markomannie pojilo otce také se severočeským poslancem pražského parlamentu Jungem. Tento poslanec založil dlouho před Hitlerem „Národně socialistickou stranu pracujících“ pro Němce v ČSR. (Nationalsozialistische Arbeiterpartei unter den Deutschen der ČSR). Tato strana ale neměla s tou pozdější v Německu nic společného.
    Otec si prožil zklamání se svým vysněným povoláním, protože byl odrazován od úmyslu stát se venkovským praktickým lékařem. Pro jeho slabé srdce mu radili, aby se stal odborným zubním lékařem. Po promoci odešel získat toto vzdělání do Berlína, neboť si od tamějšího velmi náročného studia mnoho sliboval a chtěl jím dosáhnout kvalitní náhrady za povolání venkovského praktického lékaře. V pozůstalosti strýce Viktora jsem našel dopis datovaný 18. května 1900, jímž mu otec gratuloval k promoci. Děkoval mu v něm, že mu ve Vídni pomohl překonat jistá klopýtnutí, neboť otec býval každým neúspěchem silně deprimován a projevovalo se to tak, že když neměl při vzájemných debatách poslední slovo, nebyla s ním dlouhou dobu žádná řeč. Tón dopisu zní stísněně asi také proto, že strýc Viktor ukončil své vzdělání dříve, než náš otec. Vzápětí však sděluje, že vzdělávání v Berlíně je velmi dobré, a že musí být velmi pilný. Sliboval, že pak bude s tímto vzděláním v Rakousku velmi ceněným odborníkem. Dále otec v dopise lituje strýce, že nenašel člověka, který by mu rozuměl a miloval ho tak, jak se to podařilo jemu. Bylo to skutečné vyznání lásky k naší matce. To, co otec v tomto dopise slíbil, také splnil. Úspěšně ukončil své berlínské studium a 9.4.1901 se v Bílsku se svou studentskou láskou oženil. Krátce nato se usadil v Šumperku a začal provozovat praxi zubního lékaře. Tam dokázal to, co psal již v dopise strýci Viktorovi, že zubní lékařství je stejně cenné, jako každý jiný lékařský obor.
    Je samozřejmé, že pro přísně katolické rodiče svatba jejich nejstaršího syna s evangeličkou nebyla jednoduchou záležitostí. Naše matka pocházela sice také se smíšeného manželství, ale vlivem příbuzenství s faráři, byla její výchova silně evangelická. Názory na smíšená manželství nebyly tehdy tak přísné jako později. Manželství našich rodičů tak bylo uzavřeno jak v katolickém, tak i v evangelickém kostele. Přitom byla podepsána smlouva, která se týkala náboženského vyznání eventuálních dětí. Bylo dohodnuto, že mužští potomci budou po otci křtění jako katolíci a dcery po matce jako evangeličky. Možná ještě nějak působilo papežské požehnání, že jsme všichni byli chlapci a proto katolíci. Myslím, že jen babička měla určité předsudky kvůli rozdílnému náboženskému vyznání našich rodičů. Nikdy se jich nezbavila a měla i později ke své snaše vždy určitý odstup. Jak ukazují staré snímky z výletů a setkání žily přesto rodiny Gutwinských a Suchých v nejlepší shodě, jen babička Gutwinská na nich má, podle mého názoru, trochu upjatý obličej. My jsme však vlastně nebyli ani katolicky vychováni. Můj otec nechodil nikdy do kostela a zdůvodňoval to tím, že v horách se může zbožnosti víc a lépe odevzdat. Naše matka chodila do evangelického kostela častěji a pravidelně nás tam brávala s sebou.
    U prarodičů v Bílsku žila v domě ještě prababička Adelheit Stanko, která přežila svého muže i dceru. Byla rozená Reiche, narodila se roku 1828 a dožila se 92 let. Když jsem byl na návštěvě v Bílsku, vždy jsem ji musel v prvním poschodí krásného patricijského domu na náměstí navštívit. Když vypukla první světová válka, spletla si ji s ji s válkou z roku 1866 a říkala: „jen ty Prušáky bijte!“ („Haut die Preuβen nur fest!“)
    V Šumperku měl náš otec velký úspěch. Netrvalo dlouho a přestěhoval se z prvního bytu ve Wiatschkově domě na náměstí, jenž byl příliš malý, do velkého bytu v druhém poschodí domu Primavesi na Hlavní třídě č. 8 (bývalá Schillerstraβe). Ještě předtím se roku 1902 narodil bratr Edgar. K tamější otcově praxi patřila ordinace s čekárnou, pracovnou technika a laboratoří. Byt s kuchyní a koupelnou byl prostorný. Mimo technika jsme měli laboranta, slečnu k dětem (později s malým úspěchem francouzskou Švýcarku) a pokojskou. Vaření obstarávala má matka vždy sama. Otec byl široko daleko uznávaný vynikající zubař, nejen pro své znalosti, nýbrž také pro příjemné a veselé jednání a rovněž pověstnou lehkou rukou a opatrností při vrtání.  Šumperk měl tehdy          13 000 obyvatel, velké tkalcovny a přádelny s velkými továrnami v blízkém i širším okolí (např.v Zábřehu) a byl skutečně tím správným místem pro otcovu praxi. Přicházeli nejen bohatí továrníci, zámožní občané, nýbrž také rodiče dnes vládnoucích Liechtensteinských knížat (kněžna byla rozená arcivévodkyně rakouská) z Velkých Losin. Též vládnoucí kníže, tehdy ještě jako student, se svou tetou Annunciatou, arcivévodkyní Rakouskou. Ošetřoval též rodinu hraběte Žerotína z bludovského zámku. Přicházeli ovšem také obyčejní lidé z vesniček v okolí a je také náš otec ošetřoval stejně pozorně jako knížata a hrabata.
    Na Šumperku oceňoval obzvlášť jeho krásné okolí, blízkost Hrubého Jeseníku a masívu Králického Sněžníku. Nesplnilo se jeho přání mít zaměstnání na venkově a jeho zubařské povolání ve stoje bylo velmi namáhavé. Proto otec hledal relaxaci při horských túrách, které se brzy staly jeho stálou víkendovou zábavou. Společnost mu dělal Theki Hayd, později také Dory Hayd, ale také stále častěji mnozí jiní, ze stále se zvětšujícího kruhu přátel, většinou sportovně založených továrníků.
    Rodiče tak patřili k lepší šumperské společnosti. Otec měl svoji židli u stolu stálých zákazníků vyhlášené vinárny Meiss, matka trávila každou středu ve společnosti kruhu dam Spolkového domu. Povinnosti které s sebou přinášely tři děti, o které se rodina mezitím rozrostla, jí nedovolovaly chodit na všechny túry s otcem. Rodiče navštěvovali divadelní představení a koncerty. Při slavnostních průvodech jsme zdobili okna našeho bytu vedoucí na hlavní třídu dubovým listovím, vždy s černo-červeno-zlatým praporem a také s barvami Markomannie černo-bílo-zlatými. V Šumperku se konal skoro každý rok větší průvod studentů ozdobených stuhami v barvách Markomannie. Tehdy házela matka z okna, když otec procházel kolem, velký věnec z dubových listů.
    Aby mohl chodit po horách i v zimě, vyzkoušel otec brzy (asi 1907) lyže, které se staly známými v Evropě díky knize, napsané o Nansenovu přechodu Grónska. Skoro každou sobotu jezdil na lyže na Červenohorské sedlo. Začátky byly těžké a často později vyprávěl, zvlášť na svých přednáškách, jak se jednou v neděli večer vrátil smrtelně unavený z Červenohorského sedla domů, svlékl se na koupání a jak se matka vyděsila, jakou nemoc že to dostal, neboť byl celý pokrytý modrými fleky. Byly to následky pádů při jízdách na lyžích. Až po lyžařském kurzu, vedeném Zdarským v Miedzigórze (Wölfelsgrund), který absolvoval spolu s matkou, se z otce stal dobrý a jistý lyžař, jenž skoro nikdy nepadal. Z počátku jezdil přesně podle Zdarského způsobu – s jednou holí, pluhem a přívratnými oblouky. Jednu hůl brzy vyměnil za dvě, podle norské techniky, kterou ale nejezdil. Dobře si vzpomínám na nedělní večery, když se otec vrátil domů, šel hned do postele a potom nadšeně vyprávěl o lyžování. Tehdy (asi v roce1910) se při lyžování od mnichovských sportovních přátel naučil píseň, jejíž text si zapsal. Naslouchali jsme v sousedním dětském pokoji, jak si píseň zpívá. Bylo to: „Zwei Bret’ln a g’führiger Schnee, juchhee“. Tato píseň se pak stala známou o mnoho let později.
    Otcovo nadšení z lyžování nakazilo mnoho lidí, stále více mužů i žen, vyráželo do hor jako on, až konečně založil „Severomoravský lyžařský klub“ („Skiklub Nordmährem“), jeden z prvních lyžařských klubů v Rakousku. Členy vyučoval zdarma, když v ruce s učebnicí „Alpské lyžování“ od Zdarského, hlasitě předčítal instruktorům. Otec brzy poznal, že se v našem lesnatém, obtížném terénu musí jezdit alpskou technikou. Naše matka lyžovala tak často, jak jen mohla, i ona jezdila dobře a sebejistě v lodenových kalhotách s ovinovačkami, přes které nosila sundavací sukni. Kalhoty mohla nosit až ve volné přírodě, jinak by takto oděná, především za jízdy vlakem, způsobila pozdvižení. Túry byly stále delší, až pak rodiče začali jezdit většinou na Králický Sněžník. Tam také otec pořádal první klubové lyžařské závody. Měřil se čas výstupu od chaty pod vrcholem Sněžníku na polské straně (Schweizerei) na vrchol, poté čas sjezdu do Stříbrnic. Slavnostní rozdílení cen se konalo až v nádražní restauraci v Šumperku, protože se účastníci museli posledním vlakem vrátit do města.
    Budiž zde podotknuto, že města na Moravě a ve Slezsku lyžování propagovala, a že to nebyl jen místní zimní folklór. Dnes panuje v Rakousku názor, že lyžování k tamějšímu životu patřilo odjakživa. Selské obyvatelstvo se proti lyžařům dlouhá léta stavělo. Na Moravě a ve Slezsku si obyvatelé rychle všimli, že s lyžaři přicházejí také peníze. Byli to přirozeně také hajní, kteří začali lyže dříve používat. Oblast vhodná pro lyžování ovšem i zde patřila převážně velkým majitelům a byla později zestátněna.
    Díky popularitě našeho otce lze mu, myslím, připsat i to, že všude v našem okolí byly nalezeny ty správné postoje k lyžařskému sportu. Otec i matka se stali známými osobnostmi severní Moravy, měli přátele mezi továrníky a i mnoho jiných důvěrných přátel, byli zváni ze všech stran. Rodiče ale zůstali přirození a srdeční, neznali pýchu a poklonkování. Otec neměl mnoho respektu k vrchnosti, a ani velké osobnosti, které ho vyhledávaly v jeho praxi, na něj nedělaly velký dojem. Přesto matka docílila toho, že si oblékl žaket, když přišla na léčení knížata nebo arcivévodkyně. Kníže Liechtenstein jej chtěl jmenovat dvorním dodavatelem jako uznání a spokojenost s otcovými službami, titulem tehdy velmi ceněným. Otec ale poprosil knížete, aby mu raději místo této pocty, dal povolení k volnému vstupu do jeho velkých horských loveckých revírů, do nichž byl vstup zakázán. Kníže s úsměvem souhlasil. S druhým velkým vlastníkem horských revírů, baronem Kleinem z Loučné, se otec díky své zubní praxi také znal. Ten mu rovněž ochotně dal povolení vstupu do jeho velkých revírů v Jeseníkách, do kterých byl vstup rovněž zakázán. Do těchto nádherných, liduprázdných míst, nás brávali rodiče často s sebou a my jsme směli s nimi přenocovat v loveckých chatách na slamnících, naplněných vonícím horským senem.
    Otec se velmi snažil o zdravý životní styl, jedl hodně zeleniny a dával si velký pozor na to, co jí. V alkoholu však vybíravý nebyl, před pivem dával přednost vínu, které rád popíjel ve veselé společnosti štamgastů ve vinárně Meiss. Tam rád vyprávěl veselé historky které pak mnohdy kolovaly městem. Otec si nemohl odpustit vyprávění vtipů a někdy si dělal z lidí blázny. Dokázal je vtipně charakterizovat, takže jeho škádlení nebrali za nepříjemné. Jedna historka prý lidi v městě pobavila: K štamgastům patřil velmi známý továrník Heider, který s otcem často chodíval na výlety. Byl to velký zahradník a sadař. Jeho klidné a rozvážné jednání ponoukalo vždy otce k mírné provokaci: Káral ho opakovaně, že hodně o ovoci mluví a žádné nedá na ochutnání. Protože mu to řekl svým známým a ostrým způsobem, oplatil mu toto škádlení pan Heider tak, že nechal svého zahradníka sebrat mizerné, padané ovoce, a otci i ostatním štamgastům ho poslal plnou bednu. Otec s panem Meissem si dali tu námahu, že ve vstupní hale vinárny postavili bíle prostřené stoly, to ubohé ovoce jemně a pečlivě roztřídili a v košíčcích vystavili. Nad to dali veliký plakát:


             Vzorková výstava známého sadaře pana továrníka Heidera.


  

Jeden žert při lyžování však otci nevyšel. Od doby, kdy se začaly lyže voskovat a dokonce se sebou nosily kapesní žehličky na suchý líh, otec míval vždy takovou s sebou. Na túře do Ráje u Starého Města zkoušel pro sjezd novou směs ze stearinu a tmavého včelího medu. Jeden nováček, ne moc oblíbený lyžař, byl na Medvědí boudě u toho jak pilně mazali a ptal se otce, co voskuje a jestli mu také trochu dá a zda to je skutečně med. Ne, odpověděl mu otec, my mažeme obyčejnou marmeládou, a namazal mu lyže marmeládou, kterou měl sebou a která mu nechutnala. Použil všechnu co měl. Výsledek, o kterém otec se smíchem často referoval, byl ten, že experiment s medem se nezdařil, sjezd byl mizerný. Jelo to jen tomu s marmeládou, který všem ujel a hlasitě chválil namazání.
    Každé léto najímal otec letní byt na rodinnou rekreaci. Nejdříve v Koutech nad Desnou, později každoročně ve Starém Městě, které si velmi cenil. Byl tam Theki a také většinou Dory, než odešel do Hanušovic. Vánoce a Nový rok jsme také většinou trávili ve Starém Městě. Když jsme my děti byly větší, jezdili rodiče v létě do Alp. Stereoskopické obrázky, které nám i s prohlížecím aparátem přivezli jako dárek, probudil ve mně touhu poznat Alpy. Ortler, Venediger, Groβglockner byly cíle jejich cest. Matka vyprávěla o hrůze, kterou prožili na Rollepassu. Rodiče nastoupili před hotelem do vozu, kočí ještě neseděl na kozlíku, když jedno auto koně splašilo a ti se sami rozběhli. Otec se vyšplhal na kozlík, bičem a holí si přitáhl opratě a splašené koně zastavil. Jinak by se byl stal velký malér. Rodiče dělali s průvodci velké túry, také s proslulým horským vůdcem Innerkoflerem. Na jména si vzpomínám přesně, na to, kam s ním šli, však nikoli. Museli vlastnit horolezeckou výbavu, protože si přesně vzpomínám, že při vystoupení Exl – Divadla v Šumperku naši rodiče výbavu souboru půjčovali. Tyto rekvizity nepřišly včas a Wanke Gusti, která provozovala šumperskou divadelní agenturu si vzpomněla, že rodiče mají horolezecké vybavení.
    Ze zdravotních důvodů jezdil náš otec do lázní, byl na Bledu a v Parsch u Salzburku, kam jsme za ním s matkou mohli přijet.
    Otcova praxe šla velmi dobře a příjmy tomu odpovídaly. Otec koupil v Žerotínovo ulici (Wichtel Straβe) dům, do kterého, když byl připraven k nastěhování, jsme slavnostně vnesli chléb a sůl. V domě č. 8 v Žerotínově ulici byla ve zvýšeném přízemí dobře zařízená praxe, v prvním poschodí byt. Zařízení do panského pokoje nechal udělat otec ve Vídni. Za domem, proti Panským zahradám, parku s vysokými stromy, byla pěkná zahrada z níž se dalo projít uzamykatelnými vrátky přímo do parku. V zahradě nechal otec postavit altánek, v kterém jsme často večeřeli. K snadnější obsluze nechal na venkovní zeď přidělat jednoduchý výtah do kuchyně v prvním patře. Bylo to prkno na lankách a klika na otáčení. Jednou jsme, ke zděšení rodičů, tímto výtahem vytáhli nahoru našeho nejmladšího bratra. Pak byl výtah odstaven.
    Naše matka někdy lamentovala, že je otec laxní při psaní účtů. Doma se ale jinak nikdy o penězích nemluvilo. To bylo tabu. Měli jsme jich ale dost. Otec a my děti jsme zdědili po smrti dědy velkou částku, která ale byla vložena do válečných půjček a byla tak ztracena. Pomocí části této sumy získali rodiče sousední dům č.6 který pronajali na výnosy.
    Roku 1910 byl otec ustanoven do obecní rady města Šumperka, dostal přitom ve městě domovské právo. V této době byla pěkná středověká radnice, která už byla velmi zchátralá, zbourána a nahrazena novogotickou stavbou. Ve vstupní hale se objevilo otcovo jméno zlatými písmeny na mramorové desce společně s první obecní radou, která zahajovala činnost v nové radnici. Byli jsme na to velmi pyšní. Nevím, proč byl otec zvolen a za jakou stranu. Politicky byl nezařaditelný, jako osobnost byl německý vlastenec. V žádném případě nebyl šovinista, byl naprosto tolerantním pohraničníkem, myslící uvědoměle národně-německy. Byl každým coulem Šumperák, ale přitom uvědomělý Rakušan. Všech Habsburků si necenil, ale císař byl pro něj císař a já jsem cítil ten patriarchální světový řád, ve kterém jsme tehdy žili a v kterém jsem byl zařazen i já zařazen: Milující Bůh – císař – otec a pak já.
    Ačkoliv znal otec mnoho židovských vtipů a často je i vyprávěl, nebyl žádný antisemita. V Šumperku bylo několik vážených židovských rodin, s kterými se lidé normálně stýkali. Ve Wichtelově ulici, blízko našeho domu, byla židovská synagoga. Otcův lékař, velmi schopný Dr. Bodanski byl také Žid.
S Čechy jsme se stýkali málo, protože v Šumperku skoro žádní nebyli. Bludov, nejbližší vesnice směrem na západ, byla ale čistě česká. Tam probíhala hranice češtiny. Z Bludova chodil jako pacient hrabě Žerotín i s rodinou, ale ti všichni mluvili německy. Otec se v Bílsku, kde probíhala hranice polštiny, naučil trochu polsky s kterou se dorozuměl i s Čechy. Celkem rychle se naučil trochu česky a mluvil pak touto, později tak známou, polsko-českou hatmatilkou.
    Rodiče vedli příjemný a pestrý život, Otec stále v pohybu, veden svými četnými zájmy. Jeho vážnost jako lékaře stále stoupala. Ve spolupráci s lékárnou U medvěda dal na trh ústní vodu. Syn nástupce lékárníka Baudische, Dr. Herbert Ehrlich, který nyní v Erbachu v Odenwaldu vede lékárnu U medvěda, mi přenechal otcův recept, jehož opis ještě uchoval. Název zněl: Ústní voda podle zubního lékaře Dr Gutwinského.
Do téměř idylického života udeřil jako bomba atentát v Sarajevu. Byla neděle, otec byl na horách. Matka mě vzala s sebou na slavnost školního spolku do spolkového domu. Slavnost ale byla zrušená a vedoucí výboru spolku v slzách vyzvala matku: „plačte s námi paní doktorová“. Na to si vzpomínám přesně.
    Po vyhlášení války nemusel otec očekávat, že narukuje. Matka mi přímo řekla, že mohl zůstat ve svých 41 letech ještě doma, ale on si stejně prosadil tzv. dobrovolnou přihlášku a byl přijat jako civilní lékař, domobranou povinný. Nastoupil do vojenské nemocnice v Krakově, k jeho lítostí pouze jako civil. Když se na jaře roku 1915 přiblížili Rusové, byly nemocnice přeloženy. Otec šel do Lince-Kleinmünchen, kde se musel starat také o zajatce v ruském táboře, posléze pak šel do Olomouce. Tam přišli na to, že je známý lyžař a přeložili ho jako učitele lyžování a lékaře k lyžařské jednotce, která měla výcvik právě ve Starém Městě. S touto jednotkou šel do pole. Matka navštívila otce v Krakově i v Linzi. Do Olomouce a Starého Města jsme směli s ní i my a obdivovali jsme otce, který byl nyní v uniformě. Jeho lyžařská jednotka provedla, společně s bavorskými lyžařskými oddíly v zimě 1915/16 v Karpatech, všichni v bílém oblečení, známý útok na lyžích. Útok se nezdařil.
    Pak byl otec instruktorem a lékařem na Berlínské chatě v Zillentalerských Alpách. Po mnoha létech, když jsem byl vedoucím hotelu Österreichischer Hof v Salcburku, jsem se seznámil s ředitelem hotelu Kaiserhof v Badgastein, panem Mattem. Ten při vyslovení mého jména okamžitě řekl: S jedním doktorem Gutwinským jsem jako mladý praporčík za války sdílel na Berlínské chatě pokoj.
Lyžařský výcvik na Berlínské chatě byl nafilmován hrabětem Sašou Kolowratem, který založil filmovou společnost „Saša“ a který byl válečným zpravodajem. Byl to zcela jistě v dějinách filmu první film s lyžařskou tematikou. Promítal se v Šumperku v kině Saxinger, kde jsem ho minimálně pětkrát viděl. Byl v něm působivý velký záběr na otce jak pomalu vchází do záběru a otáčí vousatou hlavu přímo na kameru. Jedinečný detailní záběr. Jedna část filmu se jmenovala: „Velitelská hlídka na průzkumu“. Společně s Fähnrichem Mattem, který nádherně běžel krajinou, bylo dobře vidět, jak otec pádí s kopce.
    Když jsem působil v úvěrovém ústavu, který převzal asi v roce 1964 filmovou společnost „Saša“ se všemi materiály, vyprávěl jsem o filmu jednomu z ředitelů. Ten nechal ihned poté prohledat všechna filmová zpravodajství, leč bezvýsledně.
    Na Berlínské chatě přebíral otec často nad oddílem velení. Vyprávěl mi, jak jednou s mužstvem sjel do údolí a při návratu je zastihla mlha a vánice. Otec prošlapával stopu a najednou si uvědomil, že omylem vstoupil do lavinového pole, a že ho tam následuje celý oddíl. Okamžitě velel otočit a rychle odjet do kotliny, která se nacházela pod nimi. Bylo ale příliš pozdě, lavina se uvolnila a zasypala ho i s většinou ostatních vojáků. Nezasypaný zbytek oddílu se dal ihned do záchranných prací. Díky tomu, že stoupali v jedné řadě, byli všichni, včetně otce, rychle a živi vyhrabáni. Lavina také nebyla pravděpodobně moc velká. Otec nechal všechny nastoupit a odpočítat. Stále však jeden muž chyběl, ať počítali, jak počítali. Až předstoupil jeden z horských myslivců a řekl: „Poslušně hlásím pane doktore, ten chybějící jste vy, sebe jste nezapočítal“.
    Po jedné mezistanici v Mühlbachu v Hochkönig se dostal otec do Jižních Tyrol ale to už nebyl u lyžařského oddílu, protože tam nastala poziční válka (1916/1917). Byl tedy regulérním oddílovým lékařem, povýšeným na vrchního lékaře. Po nasazení v Adamello, Col Bricon a Pressanella došlo k jeho pamětihodnému lékařskému zařazení u proslulé císařské roty horských myslivců jihotirolského hejtmana Molterera na Ortleru. Tento smělý hejtman Molterer, téměř legendární postava, držel se svou rotou úsek Ortleru, Königspitze ve výši 3000 nad mořem v postaveních, vysekaných ve skále a v ledovci. Část přístupové cesty byla v přímé viditelnosti Italů, nepřátelská postavení ležela přímo naproti. Co tam otec prožil, jsme částečně poznali z mnoha fotografií. Poslal jich velkou krabici domů a při dovolené přivezl další.
    Zúčastnil se i slavného transportu děla na Ortler. To byly zase horké chvíle dobrodružného života a o nich mi také později vyprávěl hrabě Uiberacker, jenž s ním byl v postavení také, a který pak byl u mně v Salcburku často jako host. Rota Molterer sestávala převážně z tyrolských horských vůdců a podle mého mínění to byl spíš oddíl žoldnéřů. Když otec mluvil o tomto oddílu, byl naladěn na drsný, leč srdečný tón a cítil se jako součást oné elitní horské jednotky. Když otec přijel z Ortleru do Šumperka na dovolenou, chodil po městě houpavým horalským krokem a v nepředpisovém kulometčickém kožichu. V zimě 1917/1918 byl otec v jedné takové divoké uniformě na krátké služební cestě ve Vídni, kam za ním naše matka okamžitě jela. Po návratu nám vyprávěla, jak se procházela s otcem po hradbách a jak je jeden nějak řízný major kvůli jeho ustrojení zastavil. Došlo na slovní výměnu, kterou si člověk ze strany našeho otce dovedl představit. Kolemjdoucí civilisté se zastavovali a zaujali k majorovi tak nepřátelský postoj, že urychleně zmizel. Nálada v tom čase už byla ve Vídni velmi špatná.
    Jako sekretář v Semmeringu jsem jednou jel na lyže se skupinou hostů, ve které byl i hrabě Wilczek se svými dětmi. Instruktor, který nás doprovázel, mne z nějakého důvodu oslovil jménem a hrabě Wilczek se mne okamžitě zeptal: „Nemáte otce ze Slezska s dlouhým bílým plnovousem?“ Setkal se s otcem na Ortleru a mimořádně se potěšil, že mohl se mnou o něm mluvit. Byl na velitelství úseku Ortleru když tam dělal inspekci na rotě Molterer a kontroloval otce, který tehdy dostal novou uniformu, která ale nebyla zcela předpisová. Zajímal se ale o celkové vzezření otcovy osobnosti a ten mu údajně řekl: „Ty koukáš na moji novou uniformu, jako by sis myslel, že jsem nějaký ulejvák. Mýlíš se, jsem zdejší lékař.“ Takovými řečmi mohl otec u svých představených hodně ztratit, nikoliv však u Wilczeka.
    Během let, kdy pobýval hrabě Wilczek u mne jako host, se neustále vracel k vyprávění o otci a přímo o něm bájil. Wilczek, který se později stal vedoucím rakouských skautů, byl strýcem kněžny Giny von Liechtenstein.
    To, že otec nebyl víc než vrchní lékař, mohlo souviset s jeho prostořekostí. Jen vrchní lékař přes všechny jeho zásluhy a vyznamenání. Dostal dvakrát Řád Franze Josefa s meči, nejdříve jako civilní a později jako vojenský lékař. Neznamenalo to pro něj mnoho, ale bylo pro něho typické, že si je chtěl dvakrát připnout když nesměl.
    Dle výpovědi hraběte Uiberackera, byl život v kavernách velmi těžký, ale též romantický. Konaly se zběsilé útoky, mezi jinými známý výstup na ledovou stěnu Trafoier s dobytím italských klíčových pozic na Ortleru. Otec ale nebyl dostatečně zdravý na to, aby zvládl trvalý a obtížný pobyt v nadmořské výšce 3 000m a musel po jednom roce zpět do údolí. K tomu jedna poznámka na okraj: V jihotyrolských novinách „Die Dolomiten“ se objevil před několika lety článek o rotě Molterer a psalo se v něm, že vrchní lékař této jednotky Dr. Gutwinski musel být po roce služby vystřídán, protože dostal horskou nemoc. Nebyla však za něho dlouhý čas náhrada. Pak konečně dostal hejtman zprávu, že by mohl nový doktor dorazit nahoru lanovkou. Molterer, zrovna plně zaměstnaný, vydal rozkaz přidělit novému lékaři postel po Dr. Gutwinském. Až později se měl nahlásit. Protože se tak do večera nestalo, vzkázal Molterer novému doktorovi, aby se přišel předpisově nahlásit. Když se tento dostavil, začal ho hned kárat, že musí také nosit předpisovou uniformu, stejnou, jakou má i on sám na sobě. Brzy však vyšlo najevo, že to je válečný zpravodaj Dr. Sven Hedin jenž dostal povolení prohlédnout si proslulé postavení na Ortleru a který ze skromnosti nic neřekl, když mu byla coby domnělému nástupci Dr. Gutwinského přidělena ihned jeho kóje.
    Otec byl nasazen nakonec v údolí, především v Trafoi. Nám dětem se stalo okolí Ortleru i s jeho názvy zcela běžné. Věděli jsme, kde leží Spondinig, Sulden aj. Když jsem byl v Heidelberku, jel jsem do oblasti Ortleru putovat po otcových stopách. Aniž bych věděl, kde mám začít, vstoupil jsem v Trafoi do hostince Post, protože jsem si matně vzpomínal, že o něm otec vyprávěl. Zeptal jsem se staré hostinské, zda si vzpomíná na jméno Dr. Gutwinski. „Jak by ne“, rozzářila se na mne, „podívejte se na hostinského tam v místnosti. Je to můj syn a když mu bylo osm let, zachránil mu váš otec život. A jaký chlap z něho vyrostl“, řekla mi jihotyrolským dialektem a pak mi vyprávěla, jak prosila otce, vojenského lékaře v Trafoi, aby se přišel podívat na jejího syna, který má vysokou horečku. Otec prý okamžitě přišel a ihned poznal, že se jedná o záškrt . K zoufalství všech nadřízených míst je otec přiměl k uzavření údolí a zabránil tak vypuknutí epidemie, tak jak se stalo v postranních údolích. Ukázala mi, kde otec v Trafoi bydlel, seznámila mě s tehdy asi sedmdesátiletým horským vůdcem Ortlerem, který sloužil pod otcem u roty Molterer a jako mladý horský myslivec byl tím prvním, který dosáhl italského postavení při útoku po Trafoiské ledové stěně. Za to dostal vyznamenání. Horský vůdce Ortler si na otce dobře pamatoval a řekl, že to byl dobrý a přísný lékař. Vím, že otec byl na Tonalepaβ, v Torbole, v San Martino di Castrozza a Madonna di Campiglo, ale nevím kdy a při jaké příležitosti. Myslím, že to bylo většinou v nemocnicích a na obvazištích. Vyprávěl, že vedl jednu nemocnici, která byla umístěna ve starém hotelu, z velké části dřevěném. Vypukl požár a rychle se šířil, hrozilo vypuknutí paniky. Otec spolu s asistujícím lékařem vytáhli pistole a se zbraní v ruce si vynutili klidné vyklizení nemocnice. Na mojí otázku, jestli na někoho ve válce střílel, mi řekl, že pouze jednou. Bylo to v Karpatech a dal ránu z milosti zraněnému koni.
    Mezi válečnými fotografiemi máme také hrozné snímky z veřejné popravy Cesarea Battisti z Trientu. Byl to rakouský důstojník, přeběhl k Italům a bojoval proti Rakousku. Byl zajat a v Trientu, před obrovským množstvím vojáků, kteří k tomu byli naveleni, pověšen. Otec byl z takového postupu velmi otřesen. Dnes stojí na kopci nad Trientem velký pomník na památku italských hrdinů.
Snímky z války přivezl otec s sebou při jeho několika málo dovolených, při kterých také většinou poslal na dovolenou svého českého důstojnického sluhu Františka, pocházejícího z jedné vesnice u Olomouce. V těchto případech se vždy František objevil v Šumperku s vykrmenou husou, což za války byla veliká vzácnost. Na tyto dovolené často a rád vzpomínám také proto, že náš otec při nich sedával u klavíru, hrál a zpíval operety, které viděl s matkou ve Vídni. Obzvláště rád hrával Walzentraum. Nakonec však František neudělal otci moc radosti a silně ho zklamal. Ač se měl v otcově službě dobře a měl hodně volného času, nakonec zmizel. Přeběhl k Italům, kterým již delší čas sloužil jako špion. Skoro každou noc přecházel frontu na italskou stranu a předával jim zprávy. Otec jeho zrádcovskou činnost neprohlédl, jen se divil, proč je František tak líný a celý den pospává. Na konci války byl otec v jedné nemocnici v Tione, kterou nechtěl opustit. Italové pak Tione obsadili a nebrali žádné ohledy na to, že otec chtěl dál ošetřovat pod Červeným křížem raněné a poslali ho neodkladně do zajetí. O této době nic nevím, otec o tom nikdy nemluvil, zajetí ho silně zasáhlo. Myslím si, že díky tomu byl mnohého ušetřen, ústupového ponížení a pokoření vojáků, jež nastalo při návratu domů, obzvlášť ve Vídni. Nemusel prožít ani vzrušené dny v sudetoněmecké vlasti, která byla pomocí Wilsonových bodů okamžitě obsazena Čechy. Když jsme se jednoho rána probudili, vlála na věži radnice německého města Schönberg (dnešní Šumperk)česká vlajka.
    Otec se vrátil ze zajetí teprve v předjaří 1919, zlomen osudem Rakouska a vlasti. Vzpomínám si, jak jsem se zděsil, když se tento člověk s láskou k životu s unavenýma očima, s vráskami v obličeji, se sněhobílým plnovousem a vlasy, vrátil domů. Pokusil se obnovit svou praxi, která byla během války pronajata. Po ruském postupu v roce 1915, po pádu Przemysla, kde strýc Oskar, bratr mé matky, upadl do zajetí, uprchlo z Haliče mnoho polských židů, kteří jako chudí uprchlíci hledali obživu ve vnitřním Rakousku, především ve Vídni. Jeden z těchto uprchlíků, dentista Isidor Movschensohn, se dostal s ženou a dvěma dcerami, Hellou a Bellou, do Šumperka a nabídl se, že za nájem, který ovšem nebyl příliš vysoký, povede dál otcovu praxi. Matka to přijala, jistě také ze soucitu s chudými uprchlíky. Movschensohn nemusel narukovat a dělal dobré obchody, obzvlášť se zlatými korunkami. Zlato bylo velice vzácné. Většina Rakušanů dala zlato státu při akci: „Zlato dávám za železo“, akce apelovala na jejich patriotismus. Mnoho manželských párů odevzdalo své snubní prsteny a nosilo místo nich železné. Naši rodiče také.
    Ještě před koncem války se vzdal Movschensohn praxe u nás a dále ji pak vedl otcův bývalý technik. Movschensohn vydělal mnoho peněz, postavil si v Šumperku vilu a měl velkou klientelu.
My jsme zatím naše peníze kvůli těm válečným výpůjčkám ztratili.
    Naše matka s námi přežila válku s velkými starostmi. Otec byl pro nás jen válečný hrdina, kterému jsme posílali polní poštou psaní. Matka nám dávala 50 haléřů za lístek, neboť naše dopisy dělaly otci, zvlášť na Ortleru, velkou radost a byly čteny společně se všemi kamarády. Tato psaní uchránil i v zajetí a přivezl si je s sebou z války domů. Na Sněžníku byla pak často tato psaní s dojetím a s velkým potěšením předčítána.
    Otcův návrat k práci se nevydařil. Pacienti se rozběhli, mnozí přešli k Movschensohnovi. Poměrně se vzchopil, práce ho bavila, ale jeho zdravotní stav byl špatný. Vzpomínám si jak, se jednoho rána zhroutil a nemohl jít pracovat. Řekl jednou, že po létech plných vzrušených válečných zážitků, ho stojí velké přemáhání, dívat se lidem do úst. Přesto do práce chodil každé ráno dál.
    Zpočátku se podílel na marném boji za sebeurčení sudetských Němců, jež nebylo Čechy prostě přijímáno. Nemohl změnit to, že Češi byli nyní v zemi pány. Účastnil se mnoha demonstrací za sebeurčení, nosil na klopě černo-červeno-zlatou trikolóru tak, jako my mladí. Velmi ho zasáhlo, když chtěl vstoupit do radnice a pod tabulí s jeho jménem byl českými orgány vykázán.
V osudný sudetoněmecký den, 4. března 1919, myslím, že se otec těsně předtím vrátil domů, si zachoval chladnou hlavu. Toho dne byl na schodišti radnice umístěn kulomet, jednotky v ocelových helmách procházely městem. V městech Šternberk, Cheb, Jihlava došlo ke střelbě. Počet březnových padlých, na něž se zapomnělo, činil 36 civilistů.
    Otec dobře prohlédl bezvýchodnost sudetoněmecké věci a již se pak nikdy politicky neangažoval, pravděpodobně mu v tom zabraňoval i zdravotní stav. Matka s ním měla velké starosti. Náš domácí lékař, Dr. Bodanski jí řekl: „Kdyby bylo možné nechat vašeho muže žít v nadmořské výšce asi 1000 m, zaměstnaného lehkou prací na čerstvém vzduchu, cítil by se opět dobře“. Tato slova jsou autentická a podle mého mínění pohnula otce a především matku, poohlédnout se po takovém místě.
    V roce 1922 se vyskytla k naplnění této rady jedna možnost. Liechtensteinská horská chata na Králickém Sněžníku byla majitelem, staroměstskou sekcí sudetoněmeckého horského spolku, nabídnuta k novému pronájmu. Naši rodiče se o to ucházeli, dostali tento pronájem a téhož roku se na Sněžník přestěhovali. Dům na Žerotínově ulici č. 6 v Šumperku byl prodán na provozní kapitál. Otcova praxe a byt v č. 8 byly pronajaty. Nechali jsme si jen podkrovní pokoj pro nouzové ubytování, kdybychom přijeli do Šumperka. Edgar právě maturoval, Erhard a já jsme tam byli ponecháni za byt a stravu. Tento rodičovský krok byl určitou senzací. Především pro naší matku to bylo, jak mi řekla, velké rozhodnutí a já myslím, že v této věci byla ona hnací silou. Věděla, co zanechává v údolí, ale mínila, že ten malý hostinský provoz na Sněžníku budou moci sami dobře zvládnout. Otec by mohl hovořit s hosty, být na čerstvém horském vzduchu a hodně chodit po horách. Mohli by mít i dost všeho k životu a na naše studia by byl výnos z domu č. 8.
    Rodiče jsou typický příklad, jak se úsloví: „dělat účet bez hostinského“ může otočit. Rodiče dělali jako hostinští účet bez hostů, neboť jejich provozovna se úspěšně prosadila a Liechtensteinská horská chata zažila rozkvět jako nikdy předtím. Vůbec se nemohlo mluvit o tom, že rodiče povedou klidný život a jen tak mimochodem přitom povedou hospodu.
    Tam nahoře začal pravý hotelový provoz. Naši rodiče neměli sice ani potuchy o hostinském řemesle, ale matka byla vynikající hospodyně a prvotřídní kuchařka. Osobní vedení provozovny a perfektní vztah k hostům, to bylo základem velkého úspěchu, který naši rodiče na Sněžníku měli. Horská chata stála na jedné rozsoše s nádherným výhledem ale byla plně vystavena větru. Svítilo se petrolejovými lampami a topilo se v kachlových kamnech. Budova byla postavena prakticky jen ze dřeva. Měla izolační vrstvu z korku, jež byla přidělána jako zvláštnost a měla chránit před větrem. Při východním větru a osmnácti stupních mrazu, každou zimu jsme prožili takové situace, i když někdy jen několik dní, nebyla korková vrstva k ničemu. Když nastalo toto počasí, zmrzlo v kuchyni na východní straně všechno, co nestálo na rozpálených kamnech, Určitá tepelná ochrana se vytvářela někdy v zimě. Byla jí 15-20 cm tlustá vrstva jinovatky, která obalila celý dům, takže vypadal jako od cukráře. Voda se přivážela v sudech od blízkého pramene Moravy. Bohužel v zimě, většinou v únoru, přestával pramen asi na tři týdny téci. Pak se musela celá spotřeba vody pokrýt rozpouštěním sněhu. Ve všech pokojích byla umyvadla a džbány na vodu. Koupelny ani sprchy v domě nebyly. Do umyvadel se dávala voda již večer, aby jí bylo dost ráno. V zimě se občas přihodilo, že host sáhl do lavoru s vodou a ta okamžitě zamrzla, protože dokud stála klidně, byť už prochlazena pod nulu, protože k tomu je nutný pohyb. Teprve pod mínus 4 stupni zamrzá i klidná voda. Mnohý host se vylekal, když těžce vytahoval ruce z ledu. Záchody byly obyčejné suché a to i ve druhém poschodí. Přirozeně bez splachování, jen se žumpou. Ze Starého Města se železniční stanicí, bylo potřeba tři hodiny na pěší výšlap na Sněžník. Z toho dvě hodiny ze Stříbrnic (Stubenseifen), poslední vesnice v údolí. Telefon tam přirozeně původně žádný nebyl. Po lesní cestě kolem Adélina pramene, kterou polesí udržovalo v dobrém stavu, táhli silní koně, později muly, proviant a materiál na horskou chatu. V zimě byla cesta zasněžená a proto musely být zásoby na zimu vyvezeny nahoru již na podzim. Čerstvé potraviny a běžné spotřeby vynášeli nahoru nosiči a ti také nosili batohy hostům, kteří si mohli dovolit za to zaplatit dosti vysoký peníz. Nosiči nosili na zádech 30 až 40 kilo. Pověstný Franz, který také dělal dlouho na Sněžníku podomka, táhl nahoru mnohdy až 60 kilo. Vždy přitom strašně nadával to své známé: „Oh zatroleně, zatroleně (zatraceně), vagónově zatroleně!“
    Náš otec na Sněžníku opět zcela ožil, byl zase ve svém živlu a cítil se dobře. Začátek na Sněžníku spadal do doby velké inflace v Německu a proto nepřicházeli skoro žádní hosté z Německa. Hranice probíhala asi 100 metrů kolem domu po východním svahu, pak zpátky těsně před rozhlednou císaře Viléma na vrcholu. Ta ležela již na německém území. V Německu se hora jmenovala Kladský Sněžník a byla přes Miedzigórze (Wölfelsgrund) a Ladek-Zdroj (Landeck) poměrně lehce dosažitelná poštovním autem, jež jezdilo až na Švýcárnu. Ze Švýcárny to bylo na horskou chatu půl hodiny chůze. Na moravské straně se hora jmenovala Spieglitzer Schneeberg (Spieglitz je dnešní Nová Seninka). Češi nazývali horu Kralický Sněžník (Grulicher Schneeberg). Od Králíků se však vystupovalo jen zřídka, výstup údolím Moravy byl dlouhý a vedl zakázaným loveckým revírem, do kterého byl i českou správou po konfiskaci Liechtensteinského panství vstup povolen jen s propustkou. Hlavní provoz na Sněžníku byl původně v zimě, kvůli milovníkům sportu ze severní Moravy, kteří všichni otce znali. Po inflaci byla „česká chata“, jak ji nazývali, oblíbeným cílem výletů německých hostů i v létě. Mnozí se také vrátili, neboť otec během inflace německé hosty upozorňoval na to, že ceny v českých korunách jsou pro ně extrémně vysoké. Mnohého také obsloužil zadarmo kořalkou, když při špatném počasí přišel unavený do chaty a nemohl si za své bezcenné marky nic koupit. Jedno takové pozvání z něho udělalo zvláštního přítele rodiny Dierigových, továrníků z Ober-Langenbielau. Dr. Dierig přišel se svou společností deštěm velmi vyčerpán a byl rozezlený, když ho otec upozornil na ceny. Byl jsem tehdy u toho a slyšel jsem, jak vtipným a odzbrojujícím způsobem otec tyto bohaté továrníky přesvědčil, že nemají s sebou ani tolik peněz, aby mohli zaplatit účet, protože marka opět strašně spadla. Z otcovy rundy pak vzniklo dlouholeté přátelství. Stejně jak s firemním reklamním filmařem, Dr. Briegrem, který s námi na Sněžníku točil film o lyžování. To nás všechny bavilo a to i otce. Film ale nebyl nikdy dokončen.
Díky otcově iniciativě byl dům na Sněžníku velmi vylepšen. Za otcovy peníze byla zřízena domovní elektrocentrála Siemens na 32 Voltů a dům byl tak osvětlen elektřinou. Kapitál se vracel otci díky příplatku k nocležnému. Byla postavena přístavba pro lepší záchody, ty ale opět nebyly splachovací, Šlo jen o něco vylepšené suché záchody, ve kterých při západním větru nebylo možné správně odhodit papír, neboť vlétl většinou zpět. Proto se říkalo novým záchodům „burza“, protože na ní také papíry stoupaly a produkty padaly.
    Těžší je popsat, co všechno se z pohostinnosti, ze srdečného jednání otce a matky a z přirozené starostlivosti těchto hostinských rodičů na Sněžníku, vyvinulo. Vznikl fenomén „Sněžník“, život se štamgasty, kteří se stali přáteli na celý život. Sportovní společnost otevřeného, srdečného přátelství a horského kamarádství které se promítlo do atmosféry horské chaty. To všechno dávalo jedinečný pocit, že právě tyto věci znamenají „Sněžník“ .
    My synové jsme strávili na Sněžníku nezapomenutelné mládí. Když nastalo v lednu nebo únoru slunečné počasí s prachovým sněhem, dovolil nám otec zůstat čtrnáct dní na Sněžníku „s chřipkou“. Když jsme přišli bronzově opálení do školy, objasnili jsme licoměrně, že jsme pro uzdravení z chřipky lehávali na slunci. Otec vrůstal stále víc a víc do role hostinského, byl široko daleko proslulou postavou, časem všeobecně nazývanou jen „Starý brach z hor“ („Der Alte vom Berge“) Se svým dlouhým bílým plnovousem připomínal snad trochu Krakonoše, ale jeho vtipné, občas i neslušné poznámky ukazovaly, že se jedná o někoho jiného. V chatě se staral o hosty, pokoje a o výčep. Byl vlastně středem všeho dění. Tím dobrým duchem, který držel všechno pohromadě, ale byla naše matka. Stávala trvale v kuchyni a báječně vařila. Její moučníky a dorty byly obzvlášť vyhlášené. Nájem chaty byl psaný na matku, neboť otec měl ještě svoji zubní praxi v Šumperku. Přes všechnu kuchyňskou práci si našla matka vždycky ještě čas posedět s hosty. Ona byla „matka Adela“, kterou každý příchozí štamgast šel pozdravit do kuchyně. Otec se brzy postaral o to, že chata dostala telefon, který tam byl naléhavě potřebný. Přihlásil se, že je připraven pečovat na Sněžníku o meteorologickou stanici I. třídy a byl mu proto natažen z ústředny až na Sněžník telefon. Třikrát denně musel všechny údaje odečítat, dvakrát denně šly jako důležité hlášení o počasí do Prahy. Z otce se tady stal spolupracovník meteorologů. V zimě to nebyl lehký úkol, když musel večer i při vichřici v odečítat v meteorologickém domečku údaje. Ráno a v poledne to bylo o něco lehčí.
    Rodiče se starali o usnadnění provozu. Obstarali dvě muly, s kterými náš kočí Ferdinand, kterému se nyní říkalo „Mulinand“, denně jezdil do Starého Města u zpátky. V zimě zůstával potah v údolí.
    Otec prosadil u sekce horského spolku, aby se postavila samostatná hospodářská budova, v které pak byly ustájeny i krávy. Přirozeně to musela být vybraná zvířata s rodokmenem. Obdržely zavěšené melodické zvonce, které byly obstarány z Rakouska. Chovatelkou byla ale naše matka. Během inflace přišel z Německa jeden mladík s dvěma malými psíky. Prosil nás, ať je koupíme, nebo je bude muset utratit, protože nemá na žrádlo. Za 5 korun (cena za dvě piva) koupili rodiče ze soucitu obě malá zvířátka. K našemu překvapení vyrostla z jednoho fena bernardýna Tosca, nejvěrnější zvíře, které jsme kdy měli. Za jedné zimní noci vystopovala hudebního skladatele Egona Kornautha a tak ho zachránila před umrznutím. Toscou začal chov bernardýnů na Sněžníku, což mu opět zvedlo věhlas.
    Každý čtvrtek, i v zimě a za každého počasí, vystoupal listonoš ze staroměstské pošty na Sněžník. V zimě s sebou odnesl zprávy o počasí, které otec starostlivě a obšírně zapisoval a rozmnožoval. Dvě jeho nedobrovolné chyby v zápisu: „počasí mlhavé a lyžovačka dobrá“, se staly mezi hosty okřídlenými slovy. Štamgasti přicházeli v pátek a v sobotu strávit na Sněžníku konec týdne. Nezastavilo je ani špatné počasí. Jeden z nich byl majitelem továrny na prýmky v Šumperku a vyráběl umělecká mešní roucha, prapory a trikolóry. Stejným způsobem vyrobil pro otce překrásnou čepičku hospodského. Ten ji nosil téměř neustále, až se stala slavnou. Po okraji byly vyšité znaky Severomoravského lyžařského klubu, zkřížené lyže a na vrchní ploše byl zadeček jednoho andělíčka vykukující z otevřené košilky. Byl zřetelně vyšitý a umělecky vypracovaný. Otec miloval, mohl-li nové hosty uctivě a přátelsky pozdravit, přitom sejmout čepičku a podržel jim zadeček anděla přímo před obličejem. Měl s tím vždy velký úspěch. Když ho oslovili prominentní hosté, o které se měl obzvlášť starat, bylo celkem jisté , že po obřadu s čepičkou budou následovat ještě slova: „No konečně jste tady, vy prdeliska!“.
    Z klidného života rodičů na Sněžníku tedy nic nebylo. Měli jsme vždy schopné číšníky a číšnice, pomáhající vést podnik tak, aby si nikdo nemohl stěžovat a kteří si u bohatých hostů velmi dobře vydělali. Ke své práci na Sněžníku dostal otec ještě zaměstnání, které se mu velmi zamlouvalo: Sudetoněmecký horský spolek sestavil přednášku o Sněžníku s velmi dobrými diapozitivy a otec ji pak přednášel skoro ve všech městech v ČSR. To byl pro něj pravý požitek, neboť si při tom nebral žádné servítky. Řečníkem byl ale vynikajícím. Také u českých horských spolků měl otec velmi dobré jméno, neboť přijímal na Sněžníku i české turisty a přátelsky s nimi rozmlouval svou obdivuhodnou hatmatilkou, smíchanou z polštiny a češtiny a to ještě dost nepřesnou. V jednom známějším českém turistickém časopisu vyšla jednou velmi dobrá zpráva o Sněžníku se zmínkou o našem otci, který byl přesně popsán i s tou jeho dlouhou řečí v česko-polštině.
    K otcovým 55. narozeninám ho mystifikovali jeho zábřežští přátelé tím. že s velkým úsilím, formou i písmem z nejznámějších sudetoněmeckých časopisů sestavili fingované kritiky o jeho přednáškách a předali mu je sebrané v nádherné složce. Kritiky začínaly nevinně, ale stále se stupňovaly až k tomu, že je neslýchané nechat mluvit planými řečmi takového škůdce mravů k slušným lidem. Sbírka vyvrcholila krátkou poznámkou pražských Denních listů, že ministerstvo školství pomýšlí přednášky dr. Gutwinského pro jeho sprosté výrazy a tím ohrožování dobrých mravů, zakázat. Otec vzal v prvním okamžiku sbírku vážně.
    Přednášky upozornily na Sněžník ještě více hostů. Velký okruh zimních štamgastů zůstával mezi nimi jako vybraný klub. Všichni byli také členy Severomoravského lyžařského klubu a všichni byli vyznavači norské lyžařské techniky.
    Ti lepší lyžaři se sjednotili do „Červené sedmy“, ti slabší do: „Modré nuly“. V klubovně bylo vždy veselo, mezi hosty a otcem panovalo stálé škádlení a vtipkování. O mnoha událostech se neustále povídalo dokud přetrvával Sněžník ve vzpomínkách. Například neustálé kritizování vína továrníkem Walterem Brassem Zlobil tím otce, který o kvalitu vína i piva velmi pečoval. Walter Brass si jednou s sebou dovezl vlastní Mosselské víno a pak na ně zapomněl. Jednu sobotu při objednávce první čtvrtky vína řekl číšníkovi: „Ale chtěl bych pořádné víno“. Otec nato panu Brassovi naplnil náš korbel jeho vlastním Mosselským, přinesl je přede všemi štangasty sám na stůl s prohnaně uctivým „prosím pěkně, pane Brass“. “To víno opět není k pití“, zněl úsudek pana Brasse. „To rád věřím pane Brass“ odpověděl otec opět uctivě, ač si oba samozřejmě tykali, „vždyť je to vaše vlastní víno, ne moje“.
    Často se také vyprávělo, jak otec jednoho večera, když začalo být v klubovně zvlášť veselo, začal dělat bowli ve všech větších nádobách. Viděl to jeden host, který šel kolem výčepu a nahlásil to svým přátelům. Hosté opustili tiše místnost, jako by už šli spát, někteří se vyplížili okny. Když otec, plný očekávání, vstoupil do klubu bylo tam prázdno a jenom dva „noční husaři“ nerušeně dopíjeli svou poslední čtvrtku. Otec se zarazil, že zůstane u své bowle sedět sám. Hosté nejdříve nechali chudáka našeho otce podusit, ale pak se z poschodí s velkým haló opět objevili a otec nakonec musel této noci ještě mnoho bowle dodělat.
    Velká pohostinnost vyzařující z našich rodičů patřila také přátelům nás dětí. Otcův vztah k umění a matčina starostlivost stále přiváděly mladé přátele jako hosty do kruhu rodiny. Edgarův kamarád ze třídy, Kurt Hallegger, který zemřel jako jevištní mistr bavorského státního divadle v Mnichově, pomáhal v prvních dnech při zařizování domu. Od něho pocházel návrh útulné klubovny. Byl to oslnivý karikaturista a plnil domovní knihy úchvatnými obrázky. Kurt pocházel z bohaté rodiny, ale bohatství jeho otce přišlo na zmar a tak bylo od našich rodičů samozřejmé, že mohl být často na Sněžníku jako náš host. S ním přišli kamarádi z vídeňské a pražské akademie a tak byl u nás vždy kruh mladých umělců. Otec jim přísně přiděloval službu u výčepu. což přirozeně nedělali neradi, vždyť přitom seděli na prameni. Společně jsme lyžovali, což my mladí jsme brzy uměli lépe než ti starší. Z jednoho veselého sjezdu do Stříbrnic k Hannesi Neuznerovi a za neustálého zpěvu písně o „Lieschem im Jeschkental“, se u borůvkového vína pomalu vyvinulo něco jako klub, jejž měli ti starší. Nazývali jsme se „Jeschkentaler“ a z toho byl onen kruh umělců a sportovců „Jesch“. Z něj pod záštitou našich rodičů, vznikl silný svazek přátel na celý život. Otec se ale nestaral jen o umění, ovlivnil znovu i lyžování v naší zemi. Bylo mu jasné, že v lyžování je ještě mnohem více možností, než u jeho Zdarského způsobu a v norské technice, kterou hosté na Sněžníku dobře ovládali. Sám už na Sněžníku příliš často nejezdil, stále víc ho bylo vidět odjíždět do údolí, jezdil tam s obvyklou jistotou, stejně jako matka. Myslel na nové styly, které ze své alpské zkušenosti již trochu znal, o jiných slyšel a nebo je viděl ve filmech ještě v Šumperku. Mohly by se přece praktikovat i na Sněžníku, tam je nejlepší sníh ke sjezdu a má ho přímo před domovními dveřmi. Bylo by politováníhodné nejezdit prašanem a nevířit ho tak, jak se to ukazuje ve filmech.
Otec proto angažoval na Sněžník profesora Schildera z Loeben, známého učitele lyžování. V jeho provedení jsme na východním svahu poprvé viděli jet způsobem, při němž sníh jen prášil. Schilder byl přímý, pravý sportovec a otci po několika dnech řekl, v čem shledává chybu: K tomu, aby se pro obvyklé lyžování na Sněžníku zavedla jiná technika, musí přijít prvotřídní instruktor z Alp a že by o jednom takovém věděl. Tak přišel na Sněžník Leo Haus, syn velkoadmirála Hause, šéfa rakouské námořní flotily. I přes těžké válečné zranění byl Leo Haus lyžařským mistrem a prvotřídním učitelem. Způsob lyžování na Sněžníku zcela změnil. Otec se zaměřil na správnou cestu a dá se říci, že čerpal ze stejného pramene jako před ním Arlberg.
    Aniž bych chtěl snižovat velký a vrozený talent Hannese Schneidera, musím zde říci, že nový alpský způsob lyžování jejž on ztělesňuje a který byl nazván Arlbergskou technikou, se nevyvinul v Arlbergu, ale že jej objevili za války mladí lyžaři, ze základu v Zdarského metodě, do které vnesli rychlost a švih. Válka v Oberst Bilgeri jim k tomu dávala výbornou příležitost. K těmto metodicky a sportovně myslícím lyžařům, kteří se svými velkými znalostmi nový způsob přirozeně dál zdokonalovali, patřil Leo Haus. Otec správně poznal, že to je ten správný způsob pro naše těžké terény. Leo Haus byl navíc za války velitelem jednotky, v níž byl i Hannes Schneider. Teď se tedy stal na Sněžníku učitelem nového způsobu lyžování a my jsme ho s téměř fanatickým nadšením milovali. Netrvalo dlouho a Sněžník byl centrem nového stylu lyžování.
Šlo opravdu o další pionýrský počin našeho otce. Po dvou zimních sezónách působení Leo Hause jako domácího učitele bratra Erharda, bral na Sněžník zásadně jen instruktory ze školy Lea Hause. Tím prospěl lyžování nejen na Moravě a Slezsku, ale i v českých Krkonoších. Mluvilo se tehdy o technice ze Sněžníku, což bylo samozřejmě nesprávné, ale ukazovalo to, jaké důležité sportovní centrum na Sněžníku pod otcovým vedením vzniklo.
    S Leo Hausem jsme jezdili především my mladí „Jescher“ i mimo obvyklé cvičné louky až do hlubokého sněhu příkrých lesů a využívali jsme možností horského terénu.
    Bratr Edgar hodlal napsat o Sněžníku knihu, ale nedošlo k tomu. Všichni, kdo kdy na Sněžníku byli, nosí si jistě jednu kapitolu o této hoře ve své duši. Byly to velké zážitky ve sportovním, kamarádském, uměleckém, vědeckém a společenském kruhu – otec několikrát řekl, že kdyby dostal provizi z věna manželství, uzavřených s jeho podporou hostům na Sněžníku, byl by z něj bohatý člověk.
    Při všech radostech a krásách domu vedlo se na Sněžníku i mnoho vážných rozhovorů. Otec byl ve spojení s vědci z Wroclavské a Pražské univerzity a hodně se zabýval vlivem vysoké nadmořské výšky na lidi. Zajímal se obzvlášť o práce profesora Paxe o fauně a floře na Sněžníku a o jeho zkoumání pramene Moravy, které v něm potvrdilo i radioaktivitu.
    Prohlíží-li si člověk kopie dochovaných karikatur od Kurta Hallegera, (originály se spolu s domovními knihami ztratily) pozná otcovy zájmy tam nahoře, neboť Kurt okamžitě udělal, byl-li s tím otec srozuměn, trefnou kresbu.
        Starostlivost o mladé umělce šla velmi daleko, otec ve své přesnosti posílal spolku ze své kapsy nocležné i za ty, které pozval a ubytoval.
Když přišla řeč na medicínu, museli jsme mu slíbit, že z nás nikdy nebudou zubaři, je to příliš těžké povolání. Mladí studenti musí být zavřeni do kasáren, aby nehýřili a ti, kteří mají u zkoušek štěstí, mohou být puštěni na nic netušící lidstvo. Vzpomínám si přesně na tato slova.
    Pro hosty bylo výhodné, že otec byl lékař a proto byl k dispozici když byl někdo zraněn či nemocen. Nemohl však vystát hysterické dámy, vyžadující po něm prášky na bolest hlavy a na spaní. Dělával jim do sáčku, jak se to dříve dělávalo, směs z mouky, cukru a soli a míval ďábelskou radost když s tím měl úspěch.
    Otec pořádal na Sněžníku mnoho lyžařských soutěží, které se musely přizpůsobit okolnostem. Tak např. lyžařské můstky které nechal vybudovat. Dalo se na nich skočit jen něco málo přes 20 metrů, ale můstky jsme měli.
    S jednou hodně závažnou věci měl otec štěstí v neštěstí. Automobilka Tatra začala vyrábět tříosý nákladní terénní automobil, který firma dala na Sněžník na třítýdenní zkušební provoz. Otec už delší čas pokukoval po nějakém vlastním autu. Nyní jsme tím autem mohli všechny zimní zásoby rychle vyvézt nahoru. Při poslední jízdě do údolí, bylo to v mlze a v dešti, jsem jel také já. Na cestě kolem Adélina pramene se v jedné zatáčce utrhla krajnice a vůz se převrátil. Na holém prudkém srázu stál jen jeden jediný strom a do něj auto chladičem narazilo. Ten strom tak zabránil zřícení auta a pravděpodobně i těžkým následkům. Auto jsme nekoupili.
    Život na Sněžníku, původně zamýšlený jako klidný pobyt, byl plný různých zvratů.
Nechyběly ani nepříjemnosti. České úřady nechtěly rozumět, jak mi matka řekla, proč se otec s tak významnou praxí a ona z usedlé domácnosti v údolí přestěhovali na drsný Sněžník. Nedokázaly věřit, že pro to byly rozhodující zdravotní důvody. Nástup nacionálního socialismu, mnohé vazby rodičů do Německa a blízkost státní hranice, přivedlo otce do podezření ze špionáže. Pro úřady to bylo velmi snadné objasnění jeho exponovaného pobytu na Sněžníku. Možná k tomu, vidět jej jako špiona, vedlo také to, že i v mlze a v noci chodili k otci obyvatelé německého pohraničí. Protože vedl na Sněžníku také trafiku, kupovali na české straně podstatně levnější lulkový tabák a přenášeli ho za hranice. Ta trafika, s velkými rolemi do balíků slisovaného tabáku, byla největší prodejní místo tohoto druhu na severní Moravě. Takovému počínání se říká „pašování“, ale to existovalo v pohraničních oblastech vždy a všude.
    Když jsem musel roku 1925 k odvodu do československé armády, objasnil mi tam jeden úředník, že zřejmě nebudu muset narukovat, protože naše rodina nepatří do ČSR. Podle mírového ujednání z Versailles příslušel člověk v Rakousku tam, kde měl 1.1.1910 domovské právo. Pokud by chtěl patřit jinam, musel by pro to „optovat“. Otec dostal domovské právo v Šumperku teprve 1.2.1910. Když se v těžké depresi vrátil roku 1919 ze zajetí, nepomyslel na to, že do Šumperka nepatří, býval by musel pro to optovat. Teď už bylo příliš pozdě a tak jsme kvůli jednomu měsíci nepatřili do ČSR, byli jsme bez státní příslušnosti. Původně domovská obec Bílsko nyní patřila Polsku a to odmítlo otce přijmout. Všechny termíny již propadly a tak zatímco my synové jsme se stali rakouskými, nebo německými občany, zůstal otec až do své smrti bez státní příslušnosti. Matka dostala po dlouholetých odvoláních polský pas, s kterým ale nebyla vůbec spokojena.
Bezpochyby bylo toto šikanování se státní příslušností dalším důvodem pro podezření proti otci ze špionáže, což vedlo k tomu, že jednoho mlhavého rána byl dům na Sněžníku obklíčen českými četníky, konala se domovní prohlídka, při níž se hledal špionážní materiál. Samozřejmě bezvýsledně.
    V tuto dobu také slavili rodiče na Sněžníku stříbrnou svatbu. Byla to krásná slavnost v klubovně, při které jsem viděl otce v černém obleku. Bylo to na Sněžníku jedinkrát, jinak ho mám v paměti jen v jeho zástěře, dlouhých kalhotách které měly dole knoflíky na zapínání, v jeho čepičce hostinského a s kouřící cigaretou ve špičce. Roku 1928 jsem ze Sněžníku odešel a otce jsem pak ještě viděl, když mě navštívil v Semmeringu. Měl radost, že mám místo v tak pěkném domě. Na Sněžníku jsem byl ještě dvakrát na dovolené a s rodiči jsem vedl hodně rozhovorů o slabším výdělku. Protože jsem sám pracoval také v hoteliérství, mluvili rodiče o svém hospodaření, které také trochu upadalo. Myslím, že otcova velká důvěryhodnost nevedla k mnoha kontrolám a na Sněžníku přišlo mnoho vniveč. Otec neměl velký přehled o financích. Dobrý výdělek je v hotelech z pronájmu pokojů, ten zde odcházel Sudetoněmeckému horskému spolku. Na provozu restaurace se mnoho vydělat nedá. Otec mohl mít z takových myšlenek silné deprese, mohly za ně jistě i zdravotní důvody. Někdy si na dva dny lehl do postele, nic nejedl a jen spal. Pak ale občerstvený opět vstal. Jeho srdce mu to umožnilo.
    V srpnu 1932 se vůbec necítil dobře a zůstal déle než dva dny v posteli. Silně mu otekly nohy a měl tušení že brzy umře. Matka mi vyprávěla, jak jí říkal, že by chtěl být pochován na Sněžníku. Když to matka odmítala, udělal hned jednu ze svých poznámek: „Nepouštěj na mě Laichenkaizra.“ To byl majitel pohřebního ústavu „Pieta“ v Šumperku, otec ho nesnášel.
13.srpna 1932 bylo nádherné ráno, které slibovalo krásný den. Otec řekl naší matce, že se cítí mnohem lépe a chtěl vstát. Zatím co se oblékne, měla přinést snídani, chtěl by s ní posnídat. Tehdy obývali rohový pokoj v mezipatře s výhledem na údolí Moravy. Když matka asi po půl hodině vstoupila se snídaní do pokoje, ležel otec natažený na podlaze a byl mrtvý. Stál zřejmě u okna, díval se ven a ve vteřině ho usmrtil infarkt.
    V 11 hodin mě v Semmeringu, při denním shonu největší sezóny odvolal od množství lidí u recepce matčin telegram. Ještě dřív než jsem jej otevřel, tak jsem věděl, že obsahuje zprávu o otcově smrti. Text byl napsán typicky pro naší matku: „Otec, aniž by něco tušil, před hodinou podlehl infarktu.“
    Všichni jsme se setkali příští den na Sněžníku. Otec ležel na své posteli, v pokoji prozářeném sluncem, jako by jen spal. Při západu slunce jsme ho vynesli na nosítkách před dům. Malý hlouček, který se kolem něj shromáždil, se s ním rozloučil. V té chvíli zapadající slunce vrhalo na Sněžník šikmé, divukrásné paprsky. Zabaleného v dece jsme ho nesli večerem do údolí. Měsíc v úplňku pomalu stoupal a svítil nám na cestu, takže jsme teprve hluboko v lese zapálili pochodně, jež jsme měli s sebou. Nesli jsme těžký náklad, střídali jsme se, my bratři, bratranci a přátelé. Ke konci té cesty jsem běžel napřed pro kočího, který s mulami na nás čekal před Stříbrnicemi. Dali jsme zesnulého otce do rakve a jeli pomalu k mýtině před Stříbrnicemi, domluvené k rozloučení. Poté odvezl mulí potah našeho otce do Starého Města.
    Otcovo přání být pochován na Sněžníku, mohlo být splněno pouze uložením jeho popela. K tomu jsme ho museli převézt ke zpopelnění do Brna. Pro tuto poslední cestu jsme měli vzít v úvahu nároky pohřební služby „Pieta“, toho Leichenkaizera, kterého otec tak nechtěl. Byl však jediným podnikatelem, jenž mohl převoz provést. Chtěl to udělat svým novým pohřebním autem. Protože před zpopelněním bylo ještě dost času, rozhodla se matka pro převoz železnicí.
    V jedné vedlejší budově domu pana Gödla ve Starém Městě byla rakev s otcem vystavena. Den po naší cestě ze Sněžníku jsem šel dojednat u katolického faráře pohřeb, což on ale kvůli zpopelnění odmítnul. Večer jsem musel zpět do Semmeringu. Na následující den v 10 hodin bylo naplánováno honorací ze Starého Města rozloučení a pak měl být otec poledním vlakem odvezen.
Jako by to, co následovalo, býval otec tušil. Když se sešlo smuteční shromáždění v 10 hodin u pana Gödla, už tam otec nebyl. Vzdor dojednání, přijel Kaiser už ráno, otce naložil do svého auta a v 10 hodin již byl dlouho na cestě do Brna.
    Staroměstská sekce Sudetoněmeckého horského spolku nechala na cestě přes Seninku k Paprsku pěkně upravit jeden z pramenů Krupé a na otcovu počest jej nazvala „ Pramen Dr. Oskara Gutwinského. Já jsem o slavnosti jenom četl a viděl jedinou fotografii tohoto místa.
    25. července 1980 jsem byl ještě jednou na Sněžníku a stál jsem v údolí Moravy. Vzpomínal jsem na otce, slunce svítilo jako vždycky šikmo na Vlaštovčí kameny. Chata na Sněžníku již nestojí, dřevěné zbytky leží rozházené na svahu. Základy, podlahová prkna a dlaždice ukazují ta místa, na nichž jsme my, otec a matka žili.

 


Mantis-a templates, visit Netmeter